Nelinka a Země mluvících šípů 8

189 

 

Nelinku 8 si můžete koupit už nyní v předprodeji, vytištěná k vám přiletí v červnu 2020. Jakmile bude kniha na skladě, dostanete ji jako první s láskou podepsanou.

Vydejte se s Nelinkou a Zajdou do Země mluvících šípů. Tentokrát se oba budou vznášet v bublinách nad duhovou bažinou a obdivovat vzácné stromy Suri. Náhodou zakopnou o Blizana sametonohého, který se jim bude nesmírně hodit.

 

Podaří se jim najít posvátné ucho a budou skřítkové zase slyšet?

Kategorie:

Popis

Přečtěte si ukázku:

Vstávat a zachraňovat  –  Potměšilé opice v akci

Po dobrodružství v bažině a létání v bublinách spali Nelinka se Zajdou v mechu jako miminka. Stromové víly se je marně snažily vzbudit.

„Je čas vyrazit,” připomínala Santal, víla s kouzelným květinovým náhrdelníkem. Nebylo to však nic platné. Nelinka a Zajda spali klidně dál.

„Musíme je vzbudit,” prohlásila rozhodně Serena, víla, jejíž šaty i vlasy byly ozdobené barevnými květy.

„Zavolám opice,” napadlo třetí vílu Savai, vílu s průhledným tělíčkem, které odráželo barvy džungle a hned ručkou přivolala červenohlavé opice. Ty samozřejmě byly pro každou lumpárnu. Hned pochopily, že cílem je udělat co největší rámus a spáče vzbudit. Zhouply se na dlouhých liánách a proletěly kolem spící holčičky a fialového zajíčka tak těsně, že si nebylo možné jejich křiku a šílených obličejů (na těch si daly obzvlášť záležet), nevšimnout.

Zajda zvedl zmateně čumáček a snažil se zorientovat. Kde to jen je?

Nelinka se probudila a rozespale se rozhlížela kolem sebe. Opice se na nedalekém stromě chechtaly a radovaly z dobře odvedené práce.

„Vy jste ale spáči,” zasmála se Serena. „Už jsme nevěřily, že vás vzbudíme.”

„Mně se zdál krásný sen o létání,” přiznala Nelinka.

„Tak proto se ti nechtělo vstávat,” chápavě pokyvovaly hlavou víly.

„To mně se zdálo o mravoukovi,” stěžoval si na svůj sen Zajda.

„No jo, mravouk!” vzpomněla si i Nelinka. „Co teď asi dělá?”

„Na ostrově nemá žádné kamarády. Je sám se svou zlobou a nepřejícností,” přispěchala s odpovědí víla Santal.

Zajda si vůbec nechtěl připomínat ten hrozný zážitek, kdy kvůli mravoukovi málem utonuli v bažině, a raději pozoroval hejno barevných papoušků, kteří hlasitě pokřikovali v korunách stromů.

„Mravouk vás sice zavedl ke stromům Suri, ale nebyly to ty pravé Suri, na kterých roste posvátné ucho,” dodala Santal.

„O ten nejvzácnější strom Suri se staráme my a je ukrytý hluboko v džungli,” potvrdily i další dvě víly.

Vtom jejich hovor přehlušil silný déšť, který se spustil z nebe. Velké dešťové kapky stékaly Zajdovi po fialovém kožíšku a Nelince po palmových šatech.

Zajda nemohl odtrhnout oči od podivného keře s fialovými květy stojící opodál. Jako deštník by byl strom ideální, ale nikoho ani nenapadlo se pod něj schovat. Za chvíli bude zase svítit slunce a usuší je, tak proč kolem deště dělat zbytečnou vědu.

Víly si všimly, jak Zajda upřeně pozoruje keř s květy připomínající šnečí ulity.

„V džungli rostou různé druhy stromů a keřů. Tenhle se jmenuje Meandrus Točitý a umí mluvit” řekla Serena, když déšť ustal.

Nelinka na ni překvapeně koukla.

Zajda obrátil oči v sloup. V Zemi mluvících šípů si povídají už i keře. No nazdar!

V tu chvíli obrátily oči v sloup i fialové květy na Menadru Točitém. Sotva si však všimly, že je cizinci upřeně sledují, rychle se schovaly zpátky do ulit.

„To jsou Lívanečníci!” řekla Savai na vysvětlenou a popolétla k jednomu fialovému šnekovi, který zdálky opravdu vypadal jako květ. Opatrně ho vzala do dlaní a slétla s ním na zem, aby si ho Nelinka se Zajdou mohli prohlédnout.

Menadrus Točitý byl zvláštní keř už od pohledu a teď se ukázalo, že v něm bydlí ještě podivnější tvorové. Zajda nechápal.

„Čemu se tak divíš?” zeptal se Lívanečník a opatrně vystrčil slizké tělíčko z fialové ulity.

„U nás keře nemluví a nic z nich nevylejzá,” řekl na svou obhajobu Zajda.

„A seš si tím tak jistej?” protáhl šnečí obličej Lívanečník.

„Já už si nejsem jistý ničím,” musel uznat Zajda a se zájmem si prohlížel Lívanečníka. Fialový šnek měl malá očka a mluvil pomalu, jako když se táhne sliz.

„Lívanečníci jsou tropičtí šneci. Alespoň jednou za svůj život musí přejít z jedné strany ostrova na druhou,” vysvětlila Savai a Lívanečník hrdě přikývl.

„To jsou věci!” pokyvovala hlavou Nelinka. Nejspíš by si Lívanečníků vůbec nevšimla, kdyby ji Zajda a víly neupozornili. Vypadají jako obyčejné květy.

Zajda si představil, kolik nebezpečí na pomalé Lívanečníky na dlouhé cestě číhá.

„To musí být nebezpečné,” řekl a Lívanečník opět přikývl.

„To je cesta na celý život,” uvědomila si Nelinka a Lívanečník znovu přikývl.

„Kolik vás na stromě žije?” zajímal se Zajda.

„Asi padesát,” řekl pomalu Lívanečník a pohodil hlavičkou. „Nevím to přesně, někteří odcházejí, jiní se vracejí nebo se zrovna narodili. Pořád se to mění.”

V tu chvíli se ze svých fialových ulit osmělili vylézt i ostatní Lívanečníci.

„Jé, ti jsou roztomilí,” komentovala Nelinka přítomnost malých čerstvě vylíhnutých Lívanečníků a hned si na jednoho z nich chtěla sáhnout. Malý Lívanečník však polekaně zalezl do své ulity.

„Neboj se, já ti neublížím,” ujistila ho Nelinka, ale malý Lívanečník už z ulity nevylezl.

Nelinka byla zklamaná. „A kdy se tenhle malý Lívanečník vydá na svou cestu?” zeptala se víly.

„Většinou vyrážejí ve větších skupinách, aby si mohli cestou pomáhat,” vysvětlila Serena.

„A co pak? Co dělají, když se jim podaří přejít celý ostrov?” chtěl vědět Zajda.

„Pak se vrátíme na náš strom a odpočíváme,” řekl spokojeně starý Lívanečník, který už měl cestu po ostrově za sebou. Po chvíli zalezl zpátky do fialové ulity a Savai ho opatrně vrátila na strom k ostatním.

„No teda,” zašeptala obdivně Nelinka.

To by si nikdy nepomyslela! Květy na stromě mluví a nejsou to květy, ale tropičtí šneci, kteří cestují po ostrově.

„Přestalo pršet, je čas vyrazit,” navrhla místo dalšího vysvětlování Serena a mrkla na Santal a Savai. Obě víly souhlasně přikývly.

„Budeme vás teleportovat,” oznámila poté Serena cestovatelům.

„Je to nejrychlejší způsob, jak být u pravého stromu Suri včas!”

„Včas na co?” zeptal se Zajda, jako by kvůli těm novinkám o stromech a šnecích úplně zapomněl, proč do téhle země vlastně přišli.

„Jdete si přece pro ucho,” připomněla Savai. „K džungli se blíží trhlouni. Brzy se strhne bouře. Stromy Suri se před bouří chrání. Své vzdušné kořeny obtočí kolem kmene tak silně, že už byste se k uchu nedostali. Ani teď to nebude jednoduché. Po bouři by to však bylo nemožné,” dodala ještě.

„Zachraňování není nikdy jednoduché,” povzdechl si smutně Zajda. Proč sem zrovna teď musí vpadnout trhlouni?

Santal pohlédla na Zajdu a opatrně se zeptala.

„Ještě chcete Kouzelnálii zachránit před zlými obry?”

„Jasně že jo. Jdeme pro ucho,” prohlásila Nelinka rozhodně a dloubla do Zajdy.

Zajda přikývl. Pro ucho raději bez bouře, to se ví.

Než se Nelinka stačila vyptat, jak se to dělá, všichni se ocitli v samém nitru džungle. Obklopily je mohutné vlasaté stromy s načechranými vzdušnými kořeny. Na pozdrav jimi ve větru zaševelily.

„Jsme na místě,” potvrdila Savai a usmála se na Nelinku. Nelince se tajil dech. Na rozdíl od hlučné části ostrova, tady panoval posvátný klid. Stromy Suri stály blízko sebe a korunami se dotýkaly. Nelinka přelétla kmeny stromů očima a snažila se zahlédnout UCHO. Nikde ho však neviděla. Ale s jeho objevením jim nejspíš víly pomohou, pomyslela si a dál tiše pozorovala ztichlou džungli.